Okem duše mé zabloudila mysl v oceánu lidských Hříchů
Hledala napravení pod víčky zhýrajícího Štěstí.
Štěstí zabloudilo v moři Naději
a mlčky se plavilo k propasti Smrti,
jež mu připravila nový osud.
Když se Štěstí zhroutilo do propasti,
uvědomilo si své hříchy.
Už bylo pozdě k napravení.
Na hranici mezi Nebem a Zemí
Mu Osud praví:
„ Jsi štěstí, ale štěstí jsi nadávalo všem.
To byl tvůj hřích.
Nyní se narodíš jako Smutek,
abys věděl jaké to je,
nemít štěstí!“