Já hlavně doporučuji vychovávat s láskou

a s přirozenými instinkty. Milující člověk někdy plácne na zadek jako okamžitý trest, ale za pár minut už je zase doma veselo a pohoda. Nejhorší je taková ta dlouhodobá dusná atmosféra, zní to sice divně, ale někteří rodiče se vydrží zlobit dlouho.

Matky při prvním dítěti mají tendenci porovnávat své dítko s dětičkami kamarádek - už aby sedělo jako Verunka, už aby mělo zoubek jako Adámek, už aby chodilo jako Jiříček, už aby nemělo plínky jako Eliška, už aby mluvilo jako Baruška ...... Je důležité si uvědomit, že když dítě začne tohle všechno dělat později, tak není horší, ani opožděné - jde jen o nezralost center (a je to velmi individuální). Malé dítě totiž velmi dobře cítí, co cítíte vy (je v podstatě malý telepat) a klidně na něj můžete nechtíc přenést zbytečný stres.

S trochu větším dítětem doporučuji hodně si povídat. Když provede lumpárnu, tak nejen vysvětlit, že se to nedělá (nebo plácnout), ale i zkoumat důvod "proč jsi to udělal?" (ale zase to nehrotit časově dlouho)

... ono je to hodně individuální...

... protože koneckonců každé dítě je osobnost... podle mě optimální je přiměřené pole svobody a jasná hranice, za kterou se nesmí - nemá cenu kontrolovat každý krůček a štěkat na něj při jakémkoli náznaku chování, které vám bude připadat nežádoucí, protože tím v něm jenom vypěstujete přesvědčení, že nemá cenu se snažit, protože všechno je stejně špatně, a když pak dojde na skutečné problémy, najednou vám dojde munice a zůstane leda snad trest smrti, protože na všecho ostatní už si zvyklo...

... přeji hodně úsúěchů...

Jak? Zodpovědně a s rozumem.

Musím říct,že Vás tak trochu obdivuji.Mám dvě dcery,první se mi narodila v mých 20-ti letech,ale nikdy jsem nepřemýšlela dopředu,jak je budu vychovávat. Řídila jsem se vlastním rozumem a doufám, že to bylo správné. Zatěžkávací zkouška možná teprve přijde. Teď jsem babičkou,svoje vnoučata miluji,ale nejsem žádnou babičkou "rozmazlovací". Vnuka jsem od tří let učila anglická slovíčka,později šachy,na kole jsme spolu trávili většinu léta.S vnučkou chodím na lekce zumby,učím ji na klavír.Asi mám velké štěstí,že jsem je nikdy nemusela trestat,ale zvýšit hlas nebo dát nějaký úkol za prohřešek,to pro mne není problém.Na dcery jsem byla asi přísnější.Není to proto,že bych slevila ze svých zásad,ale tak nějak to vyplynulo ze zkušeností,je prostě od začátku potřeba rozlišovat důležité od nepodstatného,mít správné zásady a hlavně trvat na jejich dodržování.Věřím, že Vy tou správnou maminkou budete!

Hezká teorie..

navrhuji, tohle si schovejte a přečtěte po 25 letech.. Možná budete překvapená..

Je chvályhodné, že se již v těhotenství takovými otázkami zabýváte, ale praxe bývá odlišná.. A to i u vašich jednotlivých dětí.. V průběhu výchovy se mění téměř vše.. každé dítě na konkrétní výchovné praktiky reaguje jinak. Žádná z pdmínek není stabilní. Mám na mysli situaci vztahovou v rodině (i širší, ne jen mezi rodiči) situaci ekononomickou, situaci společenskou, poměry ve školství.. do toho nemoci, dětí, rodičů, prarodičů, situace rodičů v zaměstnání... Ale přesto nebo právě proto Vám přeji hodně mateřských radostí..Stojí to za to

Já bych vůbec neplánovala,

že moje dítě bude dělat to či ono, že nebude mluvit jako tahle parta apod,. Ne vždy všechno ovlivníte a s mnohým se budete muset smířit nebo ještě lépe ze záporu udělat klad a brát všechno, tedy i svoje dítě tak, jak to jde. Tady u nás jedni dobře situovaní lidé měli dvě dcery. Matka si umínila, že jedna bude učitelkou a druhá doktorkou. U jedné se jí to povedlo, druhá ale je "pouze" účetní, nyní dokonce nezaměstnanou. Jakési napětí z nesplněných ambicí ale trvá. To jsem ale odbočila - Vaše záměry nepovolit dítěti všechno dle zvrácené zásady "dítě je osobnost, kterou bychom neměli omezovat" jsou správné. Hlavně nedělat z výchovy kovbojku, ale jednat přirozeně - když mám na dítě vztek, padne i facka, když mám lepší náladu, odpustím i jindy neodpustitelné. Nejsme stroje ani oběti nějakých příruček.

Re: Já bych vůbec neplánovala,

Ona ta blbost začíná už od toho "Matka si umínila, že jedna bude učitelkou a druhá doktorkou.".

Já jsem si umínil, že naše dítě bude slušný člověk a bude se živit poctivě. Co jest navíc, ze zlého jest.

Re: Já bych vůbec neplánovala,

Já si raději neumiňuji ani to, jen se snažím udělat pro to maximum.

Když vše, tak vše!

Proč tedy děcku nedovolit vběhnout na silnici, skočit z pátého patra, vstoupit na tenký led, zapálit stoh? Pokud ho to náhodou nezabije, tak ho to posílí a taky není nad osobní zkušenost.

*********

Zlatá střední cesta:) Myslím, že nemusíme čekat dvacet let na to, až dospějí tyto děti. My jsme jaksi měli v rodině případ, kdy se rodiče nechali ukolébat vysokou vrozenou inteligencí dítěte a přestali vychovávat:) Děcko začalo testovat hranice a čím bylo starší, tím to bylo horší. Nepřeju nikomu zažít to, jakým způsobem testuje hranice 20 letá ratolest:) Naštěstí, protože se jednalo o velmi inteligentní holku, tak to nemělo tak tragické důsledky a úplně se nerozložila a srovnala se v momentě, kdy ty hranice dostala. Nedostala je ale od rodičů, ale normálně od života. Ale že nebylo lehké

se v 25 letech učit dělat základní kompromisy, to snad nemusím dodávat:)

Ani dovolit vše ani hned mydlit.

Důslednost, důslednost, důslednost!. Vymezit hranice a nepovolit. Ta facka nebo plácnutí přes zadek je až poslední řešení. Trpělivost přináší růže. (I když samozřejmě - i rodič je jen člověk, ne stroj(. Je to těžší, než si myslíte. Dítě bude zkoušet, co snesete, bude zkoušet, jestli přece jen povolíte.

A ještě něco: Slova hýbají příklady táhnou.

Ta agresivita ve školkách? Když si rodiče myslí, že facka vyřeší vše, překvapuje, že si to myslí i jejich děti?

Re: Ani dovolit vše ani hned mydlit.

Re: Ani dovolit vše ani hned mydlit.

...

S tou vychovou to mate tezke, moje matka se my nedavno omlouvala, za to ze me vychovala jako slusnyho cloveka, protoze dneska slusnej clovek pry nema sanci

výchova

Nejdřív bylo vždy kázání. Ale dostal jsem několikrát i pár facek od máti za sprostá slova. Dostal jsem mockrát přes zadek (i vařečkou) za klukoviny až opravdové průšvihy. Dnes mám pocit že jsem slušně vychován a když se tak dívám zpět nemám pocit že bych byl bit zbytečně a neprávem. Na co nebylo jsem nedostal - nebyl jsem rozmazlován, uplácen. Děkuji rodičům za tuhle výchovu! A svoje děti vychovávám stejně - nejdřív domluva ( i vícenásobná), pokud to nezabírá, tak plácnutí přes zadek je prostě na místě!

A co si budeme povídat, dnes když plácnu malého tak mi to připadá stejně jako mi mamka vždy říkala:

"ani netušíš jakej to je trest pro mě"... dnes už vím o čem mluvila - normálního člověka ani nenapadne bít vlastní dítě bez pádného důvodu. A i tak z toho nemám dobrej pocit když prostě musím.....

Velmi dobře sepsáno

Vychovali jsme se ženou na české poměry docela dost dětí, ty mladší z nich ještě pořád vychováváme a souhlasím s Vámi. Dítě potřebuje poznat mantinely a některému dítěti to stačí jenom říct a jiné to akceptuje až po fyzickém trestu. Každé dítě je jiné a jinak se chová. Ale ta moderní (ne)výchova stylem "nechat růst jak dříví v lese" se nám (myšleno společnosti) podle mého názoru již začíná vracet právě tou zvýšenou agresivitou ...

Re: Velmi dobře sepsáno

Mám nedávný zážitek, byl jsem se synem na návštěvě u ženy , která je provdaná v zahraničí, pověstném svou výchovou "ala dříví v lese". Byla v ČR potěšit vnoučkem své rodiče. Povídali jsme, děcka si blbla, za chvíli asi pětiletý hošík si přisedl na pohovku k mámě, tak nějak se v legraci pošťuchovali a končilo to tím, že chlapec ležel vedle sedící matky, do které soustředěně s co největší silou kopal. Ta ho jen neustále okřikovala, ať toho nechá. Tak si hoch kopal, kopal, dokud ho to bavilo a asi únavou nakonec přestal. Měl jsem se co držet, abych jim nepředvedl "Makarenka".

Doufám

že vám stejné názora a hlavně princip výchovy zůstane i po narození dítěte a jeho následné výchově. Praxe je totiž pak o něčem úplně jiném. Každopádně vám k tomuto principu výchovy fandím adržím palce. "Ať se chová"